Proč bez práce neumíme žít?

Je tomu asi sedm let, co mě zvedl článek ze židle. Byl to rozhovor, v němž spisovatel Viewegh popisoval, jak tři hodiny denně píše, a po bratru třech měsících pak dokončí knihu. Jinak vegetí, sbírá inspiraci a příští rok ve stejném lážo plážo rytmu napíše další. Přitom nehladověl, nestrádal. Naopak tímto uvolněným životním stylem se udržoval na příčce nejúspěšnějších českých spisovatelů. Šlo o pár vět, ale působily na mě jako uštknutí. Proč já jsem naopak samá práce?

Práce jako droga..
Nejvlivnější ekonom 20.století John Maynard Keynes před sto lety předpovídal, že v roce 2030 nebudeme pracovat víc než 15 hodin týdně, tedy Vieweghovy tři hodiny denně. . Lidem předvídal tolik volného času , že největší problém bude najít , jak ho mají vyplnit, smysluplně proflákat. Jenomže pracovní týden se sice postupně snížil na čtyřicet hodin, ale tam se od te doby zatvrzele drží.
Není náhoda, že volného času se lidé začali vzdávat ve chvíli, kdy se rozevíral rozdíl v příjmech. Ti, co jsou nahoře mají nesrovnatelně vyšší finanční odměnu a tedy motivaci držet se práce tím, že pracují déle než kolegové. Nabízejí se tři důvody, proč pořád ještě tolik pracujeme: ze strachu, za druhé snažíme se vydělat víc a víc, a pak – baví nás to.

Strach není zdravá motivace, ale zůstává jedním z nejsilnějších důvodů, proč tolik pracujeme. Potřebujeme dokázat firmě (i sobě) , že jsme nepostradatelní. Mít hodně práce nám má dodávat na důležitosti, přidávat sebevědomí.
V padesátých letech Američané vybírali do vedení muže, který byl spokojeně ženatý. Dnes často najdete na špici člověka, který nechce domů, protože jeho osobní život za nic nestojí. A od ostatních pak požaduje stejně fantastický přístup. V takových místech je strach nejlogičtějším vysvětlením toho, proč tak pracujeme. Workoholismus není vnímán jako problém, ale podmínka úspěšné kariéry..

Japonci byli v sedmdesátých letech na cestě komerčně ovládnout svět. Místo toho se jejich ekonomika propadla do nepřetržitého řetězce recesí. Zjistili, že svou stárnoucí populaci si nemůžou dovolit a řada Japonců nikdy do důchodu nenastoupí. V roce 1994 zvýšili věk odchodu do důchodu z šedesáti na šedesát pět. Ale už v roce 1987 víc než třetina Japonců starších 65 let pokračovala v práci. Nemají na vybranou, protože stará populace tvoří bezprecedentní čtvrtinu obyvatel. Ale často v tom nevidí trest, nýbrž společenky a intelektuálně zajímavější pokračování svého aktvního života.
Japonci nedobrovolně přišli na ideální transformaci života moderního člověka. Donutila jednotlivce přemýšlet, jak si rozložit síly, jak využít a rozšířit své schopnosti, aby mohl zůstat aktivní až do konce.

Budeme pracovat déle než jakákoli novodobá generace, už proto bychom se měli vyvarovat přístupu Johna Maynarda Keynese, který se upracoval k smrti. Zemřel ve dvaašedesáti letech na infarkt …

Vaše Šárka

Převzato: z časopisu ZEN

z
Ochrana osobních údajů Cookies